Nejstarší historie Lulče je spjata s působením rozvětveného šlechtického rodu. R. 1349 se uvádí Fridrich z Lulče(první písemná zmínka o obci), z dalších významných představitelů rodu je třeba uvést Bedřicha z Lulče)zemřel r. 1419, v pramenech se příslušníci rodu uvádějí pod názvem Lilče), jeho syna Divu z Lulče, který jako katolík bojoval v husitských válkách na straně Zikmunda Lucemburského nebo Oldřicha Skálu z Lulče, který za své služby Zikmundovi obdržel do zástavy městečko Kyjov a Bukovany a rovněž zastával místo říšského vikáře v Bellunu a v Feltre v Itálii. Rod držel nebo vlastnil majetek v celé řadě vesnic na Vyškovsku(Tučapech, Královopolských Vážanech, Nemojanech, Podbřežicích, Habrovanech). Licek starší a Mikeš z Lulče, bratři Bedřicha z Lulče působili na Znojemsku. Jak zjistil badatel Karel Noga, rod zemanů z Lulče vymřel posledním představitelem Bernartem Petrovským z Lulče až po r. 1544. Roku 1718 bylo v obci celkem 68 usedlostí, r. 1750 pak panský dvůr, 19 sedláků, 36 čtvrtláníků a 4 zahradníci. Sedlák robotoval 3 dny v týdnu se 2 koňmi, čtvrtláník 3 dny pěšky, zahradník 1 den pěšky, v létě robotovali sedláci a čtvrtláníci dvojnásobně. Ze spolků působících v obci je třeba zmínit čtenářský a pěvecký spolek Libuše, založený v r. 1865 a místní odbor Národní jednoty(od r. 1887), hasičský sbor(1889), Sokol(1909) a Orel(1921). Stejného roku začal v obci působit i Záloženský a spořitelní spolek. Po větší část 19. století navštěvovaly lulečskou školu i děti z Tučap a Nemojan. Obě vesnice však byly po r. 1860 vyškoleny. I přesto byla škola rozšířena na dvojtřídní a později trojtřídní(1886). Na počátku 20. stol. byly v katastru obce 4 kamenolomy a 1 cihelna. Za první republiky působilo v Lulči 24 živnostníků. Osvobození obce v dubnu 1945 si vyžádalo smrt 54 sovětských vojáků. Na návrší nedaleko kostela sv. Martina se nacházel lulečský hrad. Poprvé je hrad doložen až r. 1406, ikdyž bezpochyby existoval již kolem pol. 13. století. Za husitských válek patřil hrad Divovi z Lulče, manovi olomouckého biskupa. Hrad byl v době bojů zřejmě pobořen natolik, že se stal neobyvatelným a teprve později byl obnoven. Naposledy se uvádí v r. 1574 jako pustý zámek a jeho trosky posloužily o 2 století později při stavbě kostela sv. Martina. Ten se v pramenech objevuje až na poč. 15. století. Roku 1672 v něm byly 3 oltáře, 12 obrazů a 3 zvony. Roku 1719 byly instalovány první varhany. Lulečský farář Martin Dvořanský nechal gotickou stavbu kostela zbourat a na stejném místě byl v letech 1751-1753 postaven dnešní pozdně barokní chrám. Přímo v obci stojí filiální kostel sv. Isidora. Na jeho místě se již v r. 1418 připomíná kaple, která později zanikla. Kaple Byla v 2. pol. 17. století obnovena a v letech 1739-1741 přestavěna na kostel.